O plusových a minusových bodech antidepresiv.

7. září 2013 v 1:44 | ~Detty |  O všem a ničem.
Protože antidepresiva užívám a často kolem sebe slýchávám různící se názory na tyto pilule, rozhodla jsem se (vlastně sama pro sebe) napsat tento článek a zrekapitulovat si, co se změnilo. Trittico užívám po dobu přibližně čtyř měsíců.

Co je lepší?

Deprese
Bylo by hloupé na prvním místě uvést cokoliv jiného, přeci jen jsou to antidepresiva. Mé deprese skutečně ustoupily a s nimi ve velké míře také myšlenky na sebevraždu či na sebepoškozování. Pocit prázdnoty ve mně se vytratil. Ano, čas od času mě tyto myšlenky a pocity navštíví, ale ve většině případů mají důvod (smutná nálada, zklamání, pocit samoty, ...) a také si uvědomuji, na co to vlastně myslím a že to nikam nevede. Čímž se dostávám k dalšímu bodu; myšlení.

Myšlení a způsoby reakce
Hodně se změnil způsob, kterým věci vnímám a přožívám a také jak na určité podněty reaguji. Mám pocit, jako by mi někdo sundal závoj, kterým jsem byla zahalená, nebo jako by mé myšlenky unikly z nějakého tmavého, mlhavého prostoru, kde není nic pořádně vidět. Vše nyní vnímám racionálně a vrhám se do vše méně po hlavě, hlavně co se citů týče. Nezamiluji se do každého, kdo je na mě milý. Spíše zjišťuji, že si nejsem jista, zda chci vztah. Dokonce jsem se naučila říkat ne. Vím, co je pro mě správné či výhodné. Ve zkratce, city (rozuměj ufňukaná přání osamocené dvacítky, která zoufale touží po někom, kdo si ji v noci přitulí) ustoupily stranou a mou hlavu ovládl rozum.

Spánek
Trittico se užívá také jako léky na spaní, proto tedy ovlivnilo můj život i z tohoto hlediska. Zkrátka a dobře, lépe se mi spí. Nebudím se a nemám problémy s usínáním. Více než toto jsou však zajímavé mé sny. Nebudu tvrdit, že všechny jsou pěkné. Co je pro mě ale nové je to, že se ve snu odehrává souvislý příběh. Také barvy se změnily. Zdají se mi dobrodružné, barevné a zábavné sny.

Jakýsi pocit zodpovědnosti či pud sebezáchovy
Poslední, co mě v souvislosti s tímto tématem napadá, je to, že si nyní raději dvakrát rozmyslím, jestli skutečně musím pít alkohol či užívat omamné látky (prostě kouřit trávu). Marihuanu jsem vysadila úplně. Sice jsem ji přestala kouřit už v zimě, ale občasnému užití jsem se nebránila. Nyní se jí skutečně vyhýbám, protože mi půl hodinka srandy nestojí za žádný stav, který by mohl přijít poté. Alkoholu jsem se bála ze začátku užívání, ale žádný problém s ním nebyl, čili se mu nevyhýbám. Nepiji však tak často, jako dříve a hlídám si svou míru.


Co je "horší"

Únava a nízký tlak
Nadpis odstavce mluví za vše; přes den bývám často unavená. Ne do takové míry, že bych nebyla schopna přes den fungovat. Malý problém nastává, pokud spím málo hodin. Přes školní rok jsem byla zvyklá spát cca 6 hodin, což mi nyní výrazně nestačí. Vysvětluji si to tak, že když si léky vezmu řekněme ve 00:00, usnu v 01:00 a vstanu v 6:30 (což byl přibližně můj školní vstávací režim) léky ještě působí a mé tělo dál vyžaduje spánek. Samozřejmě se to dá překonat, budík mě vzbudí normálně a z postele se "vyhrabu", ale je to nepříjemné. Zatím jsem se však bohužel nenaučila chodit spát brzy, ačkoliv vím, že s léky není těžké to zařídit. Co se druhé části nadpisu týče; nízký tlak mám od přírody, ale paní doktorka mne informovala, že Trittico tlak snižuje a měla pravdu. Při vstávání se mi občas zamotá hlava atp. Tyto problémy jsem však měla i dříve a nerada bych Tritticu křivdila.


Další minusové body pro Trittico mne nenapadají, snad jen strach z toho, co by se stalo, kdybych si léky nevzala. O tom, že bych je přestala užívat, zatím neuvažuji. A pro všechny, kteří bojují s depresemi a okolí je od léků odrazuje: nenechte se ovlivnit, vy sami víte, jak se cítíte a boj s depresí je jeden z těch nejtěžších. Mě mnoho mých přátel varovalo, ale nikdo z nich neměl ani ponětí o tom, čím jsem si procházela. Antidepresiva nejsou na celý život (alespoň já o nich takto neuvažuji) a chodící zombie bez osobnosti se z Vás také nestane - pokud volíte vhodné léky, samozřejmě.

Přeji hodně štěstí všem.

~Detty
 

Chaloupka 2013

10. července 2013 v 16:32 | ~Detty |  O všem a ničem.
Strávila jsem týden u babičky a dědečka v Severních Čechách. Babičce je 65 let, dědovi 67. Za tento týden, kdy za mnou babička za mnou každou chvíli přiskočila a s rošťáckým úsměvem se ptala "Dáme si skleničku Lambrusca?" a děda zase v pravidelných intervalech hlásil "Pojď na cigáro!", ačkoliv sám přes 20 let nekouří (což já o sobě bohužel říci nemohu), jsem se zase jednou přesvědčila, že nejsou důchodci jako důchodci.

Když jsme s rodiči dorazili k chatě, přivítali nás naši "staroušci" - opálení a s úsměvy od ucha k uchu. Nedávno se vrátili z dvoutýdenní dovolené v Chorvatsku, kam jezdí pravidelně již několik let. Pomohli nám s věcmi a poté jsme se usadili v útulném obýváku se 2 počítači, novou plazmovou TV a PS3. Popíjeli jsme kávu, pochutnávali jsme si na tradičním štrůdlu a dívali se na filmy v HD kvalitě. Poté děda výtahl prkno, zapřel ho o strop a pověsil na něj digitální šipky. S přehledem nás všechny třikrát porazil.
Druhý den jsme jeli nakupovat do Drážďan, kde děda ihned zaplul do obchodu s elektronikou a zakoupil jakousi malou krabičku, do které vloží paměťovou kartu s hudbou a krabička pak slouží jako přenosný reproduktor. Momentálně z ní na plné pecky vyřvává Lady Gaga.
V sobotu jsem šla s kamarádkou na kávu. Ptala se mě: A co babička, je to stále taková lady? S úsměvem jsem přikývla. Moje babička skutečně vypadá velice dobře, vždy má perfektní make-up, hezky nalakované nehty, upravené, nabarvené a nalakované vlasy a stylové oblečení sladěné s doplňky. Přes den voní parfémem, večer různými krémi. Tu vůni mám zafixovanou od malička. Občas se její snaze vypadat dobře musíme ale smát; mimo jiné má koupelně vyhrazeny celé dvě poličky pouze na sluneční brýle.
O babičce s dědou by se dalo psát dlouhé hodiny, ale myslím, že těchto pár řádků stačí, aby si čtenář udělal obrázek. A čím se babička s dědou na chatě celé dlouhé dny baví? Každý na svém PC hraje Zumu nebo Mahjong. S rodiči si z toho děláme srandu, ale s jistotou mohu říci, že si svá léta v důchodu skutečně užívají a také využívají všeho, co jim dnešní doba nabízí. Nezbývá než doufat, že se my - má generace - takového důchodu také dožijeme a budeme schopni si ho naplno užít.

~Detty

Stín

11. dubna 2013 v 21:27 | ~Detty |  O všem a ničem.
pozn. Tento text jsem již uveřejnila na jiném webu, před několika měsíci, ale chci ho mít i zde.

Hledím ven do mlhavého počasí skrz závoj plný iluzí - nebo snad reality? Hučí mi v uších z množství lidí v ulicích, množství myšlenek v jejich hlavách a množství pocitů a nenaplněných tužeb mě samotné. Vzpomínám. Slyším křik, výčitky a omluvy, cítím bolest, lásku, hněv, ale žádné odpuštění. Proč jste tu? Nechci s tím mít nic společného. Krčí se v rohu postele a přeje si, aby tam nebylo. Mé osmileté já. Slyším slova, kterým nerozumím a pár let na ně nemyslím, dokud nezjistím jejich význam. Dalších pár let trvá, než si uvědomím, co všechny ty věci znamenaly. Každá z těch chvil se mi vryla do paměti a nyní se ke mně vrací. Po špičkách, nenápadně, jako tajný špion, kterým jsem vždy chtěla být. Pronásleduje mě jako stín. Vkrádá se mi do mysli a vítězí v bojích nad šťastnými myšlenkami. Kde jsou? Byly tu vůbec nějaké? Proč se tak snadno vzdaly?
Hledíš na mě skrze mříže a já zase na tebe, spoutaná vzpomínkami. Mezi námi je propast a my plýtváme veškerou naší energií ve snaze postavit lanový most přes ni, ale ten je stále příliš slabý. Nebo je to naše víra? Bojíme se udělat první krok, vstoupit na něj bez pochybností a strachu. A když už se vydáme na druhou stranu, zastaví nás něco jiného. Dálka. Ta propast je příliš široká. Hledíme na druhou stranu, ale vidíme jen tmu. Žádný cíl. Jsme si tak vzdáleny, fyzicky, ano, ale duševně? Na to nejsem zvyklá. Vždy jsi tu pro mě byla, mami, tak co se stalo?
Sednout do auta a jet hodinu po D1, na 66. kilometru si dát sváču u Mekáče, projet Ledeč, Světlou a několik desítek vesniček, které si nikdy nezapamatuji. Zaparkovat, jít 150 metrů, zazvonit a čekat. Občanské průkazy a navštívenku prosím, zde máte klíček od skříňky, hlavně si neberte žádné telefony, žádné jídlo, žádné žvýkačky, peníze si nechte v kapse. Píp píp. Zkuste si sundat pásek. Píp. Musíte si sundat i boty. Tady, přejděte po té podložce, ať nechodíte bosa. Ano, v pořádku, běžte dál a počkejte tamhle, u zelených dveří. Ahoj, mami.
Kdo by to byl řekl, jak rychle utečou 3 nebo 5 hodin. Ještě rychleji utíkají ty 4 týdny mezi nimi. Život mi protéká mezi prsty. Kdo jsem? Kým chci být? Před 10 lety jsem si byla vším tolik jistá. Teď nemám jistotu žádnou. Pouze pochybnosti. A přitom je zde tolik rozhodnutí, která musím učinit. Proč teď? Nejsem připravená. Chci se vrátit o 5, 10, 15 let zpátky. O 20 let? Možná, že by všechno bylo jinak.
Prožívám jedno zklamání za druhým, raduji se z maličkostí, ale to nestačí. A k tomu stále to hučení v hlavě. Vzdaluji se od světa. Závoj iluzí obepíná celé mé bytí. Žít v iluzi. To je má jistota. Protože kterákoliv iluze je lepší, než realita, jakou znám. Ta realita, kterou již rozeznávám pouze z části. Rozeznávám postavy. Co jsou zač? Rodina? Možná. Přátelé? Nikdo takový. Jsou to stíny mých myšlenek a snů, stíny mého strachu a tamhle rozeznávám náznak stínu radosti. Ano, stín mých šťastných myšlenek. Je však obklíčen ostatními. Krčí se v rohu, stejně jako já kdysi. Nemá sílu ani motivaci se bránit, postavit se a bojovat. Je to stín mě samotné.
 


Čeho se nemůžu dočkat?

11. dubna 2013 v 20:59 | ~Detty |  O všem a ničem.
S pocitem nedočkavosti se dokážu ztotožnit velice jednoduše. Jsem nedočkavá. Netrpělivá. Nervózní. A věcí, kterých se nemohu dočkat, je mnoho. Některé jsou na dosah ruky, některé mohu očekávat až ve vzdálené budoucnosti. Pro některé budu muset tvrdě dřít. Ale věřím, že jednou se jich dočkám a pak budu konečně spokojená. ....Nebo je nahradí jiné, jednodušší a nudnější cíle, se kterými se také spokojím, jak se znám. -_-;

Věci, kterých se nemohu dočkat:
  • návratu matky z pobytu ve vězení
  • úspěšného složení maturitní zkoušky
  • přijetí na VŠ, kterou jsem si vybrala
  • vyléčení se z toho otravného zánětu dutin
  • dlouhých vlasů
  • mé postavy, až budu mít o 10 kg méně
  • zjištění, zda můj milostný objekt opětuje mou náklonnost
  • až budu mít přečtené všechny knihy, které mě zajímají
  • až budu umět všechny jazyky, které umět chci
  • až nebudu muset vídat stejný kyselý ksichty každý den ve třídě, kde mě nikdo nemá rád
  • až si budu moci vybírat, s kým se bavit a s kým ne
  • až budu psychicky v pohodě
  • až budu konečně jednou s partnerem, kterého si zasloužím (a kterého tentokrát neodeženu, protože v té době už bude splněn můj cíl "být psychicky v pohodě")
  • až budu mít možnost začít znova.
~Detty

O středečním sezení a mém momentálním rozpoložení.

11. dubna 2013 v 20:40 | ~Detty |  O všem a ničem.
Včera jsem byla, jako každou lichou středu, na sezení u psycholožky. Posledních pár týdnů se toho hodně stalo, hodně se toho dějě, maturita se blíží a já nic nestíhám (proto jsem také nic nepsala na blog) a tak se to samozřejmě projevilo na mém psychickém stavu. Z mých úst na sezení vycházela slova, nad kterými jsem vzápětí sama kroutila hlavou a nervózně jsem se jim smála, i když vtipné na nich vskutku nebylo nic.

Mimo jiné se mi vrátily (opustily mě vůbec někdy?) myšlenky na sebevraždu. Abych to uvedla na pravou míru, mé myšlenky se upínají především k pokusu o sebevraždu, ne ke smrti. S narůstajícím stresem, zoufalstvím a bezmocí mi to stále více připadá jako ideální řešení mých problémů (no jo, ha-ha *kroutí hlavou*). Nechat se na pár měsíců někam zavřít, do klidu. Problémy nechat za zdmi psychiatrické léčebny stejně jako maturitu.. Také bych na sebe samozřejmě upoutala pozornost a všichni by mě litovali. "Ta divná" by se stala dívkou, která má prostě moc problémů, kterým doteď nikdo nevěnoval pozornost. "Ta nudná, co si hraje na dospělou" by se stala zodpovědnou mladou ženou, která se (ne z vlastní vůle) již několik let stará o domácnost a každý měsíc navštěvuje svou matku ve vězení. "Ta ošklivá, co se s nikým nebaví" by se stala tou, která nepřemýšlí o ničem jiném, než co si o ní lidé myslí a říkají a jak by se mohla změnit, stát se hezkou, štíhlou, oblíbenou... Všechny mé problémy by vypluly na povrch. A nebo ne?

Musím se pousmát nad tím, jaký blázen se ze mě stal. O to víc mě pobavilo, když mi dnes má psycholožka volala, aby mi řekla, že mi u jednoho psychiatra domluvila, aby mě přijal přednostně (kdokoliv, koho jsem zatím kontaktovala mi sdělil, že mě vezmě nejdřív za 2 měsíce). Nejdřív mě potěšilo, že na to myslí a že mi to zařídila, ale potom jsem začala přemýšlet - vážně jsem působila až tak šíleně, že mám doktora navštívit co nejdříve? Když tak nad tím přemýšlím, asi ano.

Ať je to jak chce, jsem za to ráda. Ostatně jsem si včera nadávala, že kdybych se k psychiatrovi objednala před 2 měsíci, mohla jsem na tom teď být daleko lépe. Zítra po škole tam zavolám a objednám se.

A na konec něco pozitivního:
  1. Dnes jsem si vyzvedla hotové nové brýle, konečně. Cítím se trochu sebevědoměji. Normálně nosím čočky, ale už pár týdnů se snažím si zaléčit zánět dutin, ze kterého se mi rozjel krásný zánět spojivek a proto čočky = no no. A mé staré brýle byly děsivé.
  2. Včera jsem s paní psycholožkou chvíli řešila stres z dnešního zkoušení. Zeptala se mě, jestli bych to panu profesorovi nechtěla natřít. Rozpačitě jsem přikývla, ale moc jsem v to nedoufala. A přece, ze zkoušení jsem dostala 2+. :) (Hrozivé křeče v břiše při psaní osnovy otázky těsně před zkoušením jsou vedlejší. :))
~Detty

O otlačených kolenou.

10. března 2013 v 23:50 | ~Detty |  O všem a ničem.
Dnes večer jsem udělala něco.. špatného? Asi ano.

Vlastně od chvíle, kdy jsem dospěla do pubertálního věku a začala poslouchat řeči o tom, jak jsem přibrala, jsem se snažila opět zhubnout. Jak to tak někdy bývá, nebyla jsem zrovna úspěšná (vždyť už se o to pokouším ..6 let. O Bože).

Na konci ledna jsem si řekla, že to tedy opět zkusím a začala jsem cvičit a jíst zdravě. To mi vydrželo +- doteď a i když kila nejdou dolů žádnou závratnou rychlostí, mám ze sebe dobrý pocit. S dobrým pocitem se však mnohonásobně zesílily výčitky při porušení mého "plánu".

Párkrát jsem se za těch několik týdnů přejedla - nebylo to čokoládou, jako dříve, ale snědla jsem např. polovinu velké sklenice oliv a nebylo mi úplně dobře (je otázka, jak moc to bylo zapříčiněno psychikou). Samozřejmě se dostavila ona "spásná" myšlenka: jít to vyzvracet. Táta už spal a já se skláněla nad mísou na našem miniaturním záchodě. Vydala jsem ze sebe pár ohavných zvuků a s brekem jsem šla spát. Připadala jsem si ještě víc k ničemu - To se ani nedokážu vyzvracet?

No, dnes večer už si tak k ničemu nepřipadám... nebo?

Když jsem poté seděla ve vaně a s kartáčkem v puse jsem si prohlížela otlačená, zarudlá kolena a dokonce modřinu (nejspíš z dřívějších neúspěšných pokusů), vybavily se mi různé řeči o tomto jevu a pozitivní reakce mužů. Pousmála jsem se, když jsem si uvědomila, jak odlišné jsou tyto dvě situace; z jedné by se mužům zvedal žaludek, zatímco z té druhé ...

Jsem zvědavá, jestli jsem již uspokojila svoji potřebu se přesvědčit o tom, že to také dokážu. Doufám, že ano a že pro mě bude tato kapitola tímto uzavřena. Lhala bych, kdybych řekla, že jsem přesvědčená, že to bylo poprvé a naposledy. Ironické je, že před pár dny jsem se sešla se slečnou, která s bulimií bojuje již přes 10 let. Ani to mi evidentně nestačilo jako varování.

~Detty

Příhodné téma týdne - deprese

4. března 2013 v 23:20 | ~Detty |  O všem a ničem.
S depresí se v dnešní době setkáváme v různých podobách na každém kroku. Když je někdo smutný, nebo prostě otrávený, často slyšíme, že má "depku". U puberťáků, či spíše puberťaček, je to velmi častá záležitost a to ani nemluvím o dříve populárním emo stylu.

Já osobně mám pocit, že pojem deprese je používán velmi lehkovážně. Když jsem měla profil na tumblru, kontaktovala jsem několik slečen (věkově okolo 15 let), které měly profily zahlceny obrázky a fotografiemi s tematikou deprese, sebepoškozování aj. Snad každá z nich měla na profilu svou údajnou diagnózu, na kterou si však přišly samy. Mnohé z nich nikdy psychoterapeutickou pomoc nevyhledaly a ty, které ano, se dozvěděly, že jsou naprosto v pořádku.

Vlastně jim rozumím. Sama jsem ráda tvrdila, že mám deprese, vymýšlela jsem si různé hrůzy a důvody, proč "depku" mít, laškovala jsem se sebepoškozováním a mé pubertální já se v tom tak nějak vyžívalo. Jeden čas jsem o sobě dokonce tvrdila, že mám schizofrenii. Tenkrát jsem si vlastně tak nějak přála, abych depresemi či nějakou psychickou poruchou trpěla. Snad mi to přišlo zajímavé. Snad jsem hledala své místo ve společnosti, chtěla někam zapadnout. Hledala jsem nějaký zajímavý aspekt své osobnosti a jako jediný ze všech možných jsem brala na vědomí pouze svou emoční labilitu, která je však do jisté míry charakteristická pro většinu dívek toho věku.

Tenkrát jsem netušila, jak hrozné to může být. Kdybych se do té doby mohla vrátit, udělala bych všechno jinak (ano, klišé). Snad bych se nepřestala věnovat hře na klavír, četbě, kreslení a rozvíjela své talenty a dovednosti.. vše dnes mohlo být jinak. Možná toto bude poučení pro někoho jiného, ale lhala bych sama sobě, kdybych tomu věřila. Každý si tím musí projít sám, po svém, poučit se z vlastních chyb.. No vždyť to znáte.

Na konci ledna jsem po problémech trvajících několik měsíců, nebo snad i let, navštívila psycholožku a byla mi diagnostikována hraniční porucha osobnosti (HPO). U této poruchy nejsou deprese ničím vyjímečným a právě ony mě donutily vyhledat psychoterapeutickou pomoc. Až poté jsem si začala uvědomovat ostatní, u mě se projevující příznaky této poruchy.

Faktem zůstává, že deprese je hrozná věc, která (spolu s onou poruchou) změnila celý můj život. Od výsledků ve škole po rodinné vztahy. V prvním pololetí tohoto školního roku jsem měla slušné vyhlídky na vyznamenání, ale na konci podzimu se můj psychický stav rapidně zhoršil (vlastně to má trvání doteď, i když v poslední době to jde, snad díky psychoterapii, nahoru) a s ním také mé výsledky ve škole. To by sice mělo být to nejmenší, ale vzhledem k tomu, že mám před maturitou a přijímačkami na VŠ, je to pro mě velmi důležité. Snad kvůli svému psychickému stavu jsem se vzdala svého dlouhodobého cíle studovat na právnické fakultě, protože NSZ jsem absolutně nezvládala. Dalším problémem je narůstající absence ve škole (a následně hrozící komisionální zkoušky), jelikož některé dny skutečně ani nemohu vstát z postele. Problémy se spánkem jsou také na "nočním" pořádku. A k rodinným vztahům.. Žiji jen s otcem, který mé změny nálad a deprese absolutně nechápal a poté mou diagnózu jaksi nebyl ochoten akceptovat. Nyní je vše dobré a on se velmi snaží mě podporovat a pomáhat mi, ale vidím, jak těžké to pro něj je, chápat, co se to se mnou děje. Jak je unavený, smutný, snad zklamaný. Obecně mezilidské vztahy tímto velmi trpí. Většina přátel, či vůbec lidí kolem mě, pro mé stavy pochopení nemá a já se jim vlastně nemohu divit. Sama to se sebou občas nemohu vydržet. :)

Dobrou zprávou je, že deprese se dá řešit (léčit, chcete-li). Já osobně se chystám na návštěvu psychiatra, který rozhodne, zda budu užívat antidepresiva (kterým bych se já, v mé současné situaci, nebránila). Možností jsou však také různé druhy psychoterapie. Dle mého názoru je člověk schopen deprese řešit i sám, pokud má na to dostatek energie a času. Udělat změnu ve svém životě, vyškrtnout z něj věci, které ho srážejí na dno. Nějakým způsobem se rozptýlit, obklopovat se příjemnými věcmi i lidmi. Pokud na to sílu nemá (jako já), pak je nutné vyhledat pomoc. Z mé zkušenosti z tumblru vyplývá, že většina oněch dívek se bála o svých problémech někomu říct (zda byly či nebyly smyšlené jde nyní stranou) a věřím, že toto může dělat problém mnoha lidem. Důležité je se nebát, nestydět se za své problémy. Dalším problémem může být strach z pravdy. V tomto případě je však pravda mnohokrát lepší, než pouhé domněnky. Po zjištění pravdy s ní totiž můžete něco dělat. Pokud si jen myslíte a domníváte se, že je s vámi něco v nepořádku a že ty nálady a pocity třeba nejsou úplně normální.. možná ztrácíte čas a necháváte depresi vkrádat se vám hlouběji a hlouběji do života a najednou BUM! a je z toho HPO, jako v mém případě. Na konec jeden takový fakt na uklidnění - psychologové i psychiatři mají plné ordinace, lidí s psychickými problémy je tedy skutečně neuvěřitelné množství. Ano, já vím, je to spíše smutné.. Ale co tím chci říci je, že v tom nejste sami! :)

Snad můj článek někomu pomůže, nebo alespoň někoho zaujme či podá nové informace.. Ačkoliv "deprese" je tak profláklé téma, že o tom pochybuji. Snad má osobní zkušenost může být pro čtenáře zajímavá.

Všem lidem, kteří se s depresí potýkají, přeji mnoho sil a úspěchů. Věřím, že jednou nám všem bude líp.

~Detty

O mé nezodpovědnosti.

4. března 2013 v 21:48 | ~Detty |  O všem a ničem.
Jeden by neřekl, co dokáže sluníčko a příjemně strávený den, či spíše odpoledne. I když dnes to ani v té škole nebylo k zahození.. Stále se cítím dobře, ačkoliv jsem v noci téměř nespala. Došly mi léky na astma a tak teď již pár dní žiji v nekonečném astmatickém záchvatu.

Kdybych žila v pohádce, jmenovala bych se zajisté Odette the Irresponsible. Projevuje se to mimo jiné mým věčným chozením pozdě. Nejen do školy, ale kamkoliv. Když jsem se pokoušela brigádničit na farmářských trzích a domluvila jsem si první pracovní den, měla jsem být v půl osmé na Jiřáku. V osmprobudil telefonát od šéfové, která se omlouvala, že má zpoždění. Když jsem jí odvětila, že mám také menší zpoždění, byla vážně nadšená. Když jsem na místo dorazila o hodinu a půl později, než bylo domluveno, lítaly jí blesky z očí. Když jsem šla brigádničit podruhé, také jsem přijela pozdě a ještě se zvládla ztratit. Poté už mě z nějakého důvodu nekontaktovala. Hmm.

Do školy chodím pozdě také prakticky každý den, a když ne, tak vybíhám schody a se skučením předbíhám do třídy vcházejícího profesora. Jediné mé štěstí je, že naší třídní profesorce by náleželo přízvisko Even More Irresponsible. Sama má ve všem takový zmatek, že na počítání pozdních příchodů jí nezbývá čas. Nebo se jí prostě nechce.

A další část mé nezodpovědnosti tedy spočívá v neřešení věcí, nebo spíše jejich odkládání (á, na scénu přichází oblíbené slovo - prokrastinace), dokud mě nějak - velmi - negativně neovlivňují. Dochází mi léky? To počká. Nemůžu dýchat? A sakra. Několik nocí nemůžu spát? To musím ihned řešit, pročjsemtonechalažnateď?!? (Příště se to nestane! háhá). K doktorce jsem se objednávala na poslední návštěvě před několika měsíci a termín jsem si nikam nezapsala. Díky bohu se mi ho podařilo nějakým způsobem udržet v hlavě a dnes mi ho po telefonu potvrdili - objednaná jsem na zítra ráno. Tak ještě jedna bezesná noc a mám zase na pár měsíců klid.

Špatnou a nezodpovědnou věcí, které se často a ráda dopouštím, je kouření. Jsem (a toto jsem si přiznala nedávno) závislá na nikotinu a každému je jasné, že s astmatem to dohromady nejde. Navíc mám vrozenou nedomykavost chlopně, což u mě naštěstí není nic vážného a často to zapomínám doktorům zmínit. Když jim to mezi řečí říkám při některé z dalších návštěv, většinou vyděšeně koukají a ťukají novou informaci do počítače, ale u mě opravdu o nic nejde. Na kardiologii se stále (no, jednou za 2 roky na preventivní prohlídce) diví, jak jsem se k nim vůbec dostala. Dříve jsem také často a ráda kouřila marihuanu (a také teprve nedávno jsem si přiznala, že to bylo skutečně často a že jsem s tím možná měla problém.. ale o tom jindy) a byla jsem proslulá kombinací - v jedné ruce joint, ve druhé inhalátor.

Pravdou zůstává, že kouřím ráda, ne snad, že bych si přišla drsná (z toho už jsem, doufám, vyrostla), vím, že je to hloupý zlozvyk (stejně jako mé věčné kousání nehtů - blééé), ale je fajn třeba při učení do noci (častý výsledek mé prokrastinace) na chvíli vypnout, vylézt na balkón a strávit pár ničím nerušených chvil s kamarádkou cigaretou. Při návštěvě hospod a kaváren jsem zvyklá mít cigaretu v ruce a divoce gestikulovat. Pak tu máme čekání na tramvaj, vztek, smutek, nudu... No, asi jste to už slyšeli. Přestat kouřit bych chtěla, ale v blízké budoucnosti to v plánu nemám.

O mé nezodpovědnosti by se dalo mluvit hodiny a hodiny, například teď přede mnou leží - konečně - vytištěná a svázaná seminární práce, která měla být odevzdaná ve čtvrtek. Vzhledem k tomu, že tento článek měl být původně úplně o něčem jiném, to k tomuto tématu zatím stačí. :)

Krásný zbytek večera (či dne).

~Detty

O hezkém dni, mně a mém blogu.

3. března 2013 v 21:28 | ~Detty |  O všem a ničem.
Po dlouhé době jsem se dočkala fajn dne:
  • Vyspala jsem se.
  • Dopsala jsem seminární práci.
  • Začala jsem číst Obsluhoval jsem anglického krále - konečně mám pocit, že se nějak chystám na maturitu. A hlavně jsem zase začala číst, na což jsem se chystala dost dlouho.
  • Zvládla jsem cvičit i nejíst zbytečnosti. (Většinou sním na co přijdu a pak v panice cvičím :)).
  • S tátou to dnes bylo fajn, měli jsme spolu oběd i večeři a vymýšleli jsme přestavbu nábytku v bytě.
  • Vydrhla jsem zažraný fleky z umyvadla, co mě tam už alespoň rok iritovaly. :)
  • Cítím se dobře.
Teď jen, aby mi to vydrželo. V to už ani nedoufám a tak si prostě užívám tenhle fajn den. Jsem ráda, že si konečně něco píšu na blog. Vždy mi dělalo dobře vypsat se z pocitů, myšlenek, nebo se jen podělit se světem o svou dobrou náladu. V poslední době se toho v mém životě událo tolik, že mám pocit, že je zase o čem psát. A tak to tu plánuji vyventilovat v mém oblíbeném plášti internetové anonymity. :)

Název blogu Nahoru, dolů vyjadřuje mé nálady, které se posledních pár měsíců, či spíše let, ocitly na horské dráze. Teprve nedávno jsem zjistila, že to má důvod. Na jednu stranu mě to vyděsilo, na druhou stranu jsem za to ráda. Jakkoliv je pro mě těžké přijmout pravdu, je to vždy lepší, než žít v nevědomosti. (A pokud pravdy nějakým způsobem nedosáhnu, vymyslím si ji sama a věřím jí. :))

Zkrátka - mám hraniční poruchu osobnosti (a pokud nevíte, o co se jedná, zkopírovat to do googlu určitě zvládnete. Já sem žádné definice z wikipedie kopírovat nebudu.) Není to se mnou úplně špatné, ale úplně dobré také ne a od toho se nejspíš bude odvíjet můj blog. Není lehké najít někoho, s kým o svých problémech (a bohužel je jich víc, než tenhle) mohu mluvit, mé "přátele" to buď otravuje, nebo to nechápou, nebo mám já pocit, že je otravuji, nebo že to nechápou (no a jsme u těch mých "pravd"). Ano, navštěvuji sice psycholožku (opravdu jsem k této diagnóze nedospěla sama, jako 90% holek např. na tumblru, ze kterého jsem nedávno, znechucená, odešla) ale ne, nestačí mi mluvit o tom jednou za 2 týdny.

Proto volím nenásilnou formu blogu - kdo bude chtít, ten si to přečte a třeba na něco z toho, co píšu, zareaguje. :) Třeba někdo bude hledat někoho s podobnými pocity, či problémy. A já budu spokojená, že jsem si utřídila myšlenky. Každopádně své potenciální čtenáře vítám a doufám, že se vám tu bude líbit.

~Detty

Kam dál