Březen 2013

O otlačených kolenou.

10. března 2013 v 23:50 | ~Detty |  O všem a ničem.
Dnes večer jsem udělala něco.. špatného? Asi ano.

Vlastně od chvíle, kdy jsem dospěla do pubertálního věku a začala poslouchat řeči o tom, jak jsem přibrala, jsem se snažila opět zhubnout. Jak to tak někdy bývá, nebyla jsem zrovna úspěšná (vždyť už se o to pokouším ..6 let. O Bože).

Na konci ledna jsem si řekla, že to tedy opět zkusím a začala jsem cvičit a jíst zdravě. To mi vydrželo +- doteď a i když kila nejdou dolů žádnou závratnou rychlostí, mám ze sebe dobrý pocit. S dobrým pocitem se však mnohonásobně zesílily výčitky při porušení mého "plánu".

Párkrát jsem se za těch několik týdnů přejedla - nebylo to čokoládou, jako dříve, ale snědla jsem např. polovinu velké sklenice oliv a nebylo mi úplně dobře (je otázka, jak moc to bylo zapříčiněno psychikou). Samozřejmě se dostavila ona "spásná" myšlenka: jít to vyzvracet. Táta už spal a já se skláněla nad mísou na našem miniaturním záchodě. Vydala jsem ze sebe pár ohavných zvuků a s brekem jsem šla spát. Připadala jsem si ještě víc k ničemu - To se ani nedokážu vyzvracet?

No, dnes večer už si tak k ničemu nepřipadám... nebo?

Když jsem poté seděla ve vaně a s kartáčkem v puse jsem si prohlížela otlačená, zarudlá kolena a dokonce modřinu (nejspíš z dřívějších neúspěšných pokusů), vybavily se mi různé řeči o tomto jevu a pozitivní reakce mužů. Pousmála jsem se, když jsem si uvědomila, jak odlišné jsou tyto dvě situace; z jedné by se mužům zvedal žaludek, zatímco z té druhé ...

Jsem zvědavá, jestli jsem již uspokojila svoji potřebu se přesvědčit o tom, že to také dokážu. Doufám, že ano a že pro mě bude tato kapitola tímto uzavřena. Lhala bych, kdybych řekla, že jsem přesvědčená, že to bylo poprvé a naposledy. Ironické je, že před pár dny jsem se sešla se slečnou, která s bulimií bojuje již přes 10 let. Ani to mi evidentně nestačilo jako varování.

~Detty

Příhodné téma týdne - deprese

4. března 2013 v 23:20 | ~Detty |  O všem a ničem.
S depresí se v dnešní době setkáváme v různých podobách na každém kroku. Když je někdo smutný, nebo prostě otrávený, často slyšíme, že má "depku". U puberťáků, či spíše puberťaček, je to velmi častá záležitost a to ani nemluvím o dříve populárním emo stylu.

Já osobně mám pocit, že pojem deprese je používán velmi lehkovážně. Když jsem měla profil na tumblru, kontaktovala jsem několik slečen (věkově okolo 15 let), které měly profily zahlceny obrázky a fotografiemi s tematikou deprese, sebepoškozování aj. Snad každá z nich měla na profilu svou údajnou diagnózu, na kterou si však přišly samy. Mnohé z nich nikdy psychoterapeutickou pomoc nevyhledaly a ty, které ano, se dozvěděly, že jsou naprosto v pořádku.

Vlastně jim rozumím. Sama jsem ráda tvrdila, že mám deprese, vymýšlela jsem si různé hrůzy a důvody, proč "depku" mít, laškovala jsem se sebepoškozováním a mé pubertální já se v tom tak nějak vyžívalo. Jeden čas jsem o sobě dokonce tvrdila, že mám schizofrenii. Tenkrát jsem si vlastně tak nějak přála, abych depresemi či nějakou psychickou poruchou trpěla. Snad mi to přišlo zajímavé. Snad jsem hledala své místo ve společnosti, chtěla někam zapadnout. Hledala jsem nějaký zajímavý aspekt své osobnosti a jako jediný ze všech možných jsem brala na vědomí pouze svou emoční labilitu, která je však do jisté míry charakteristická pro většinu dívek toho věku.

Tenkrát jsem netušila, jak hrozné to může být. Kdybych se do té doby mohla vrátit, udělala bych všechno jinak (ano, klišé). Snad bych se nepřestala věnovat hře na klavír, četbě, kreslení a rozvíjela své talenty a dovednosti.. vše dnes mohlo být jinak. Možná toto bude poučení pro někoho jiného, ale lhala bych sama sobě, kdybych tomu věřila. Každý si tím musí projít sám, po svém, poučit se z vlastních chyb.. No vždyť to znáte.

Na konci ledna jsem po problémech trvajících několik měsíců, nebo snad i let, navštívila psycholožku a byla mi diagnostikována hraniční porucha osobnosti (HPO). U této poruchy nejsou deprese ničím vyjímečným a právě ony mě donutily vyhledat psychoterapeutickou pomoc. Až poté jsem si začala uvědomovat ostatní, u mě se projevující příznaky této poruchy.

Faktem zůstává, že deprese je hrozná věc, která (spolu s onou poruchou) změnila celý můj život. Od výsledků ve škole po rodinné vztahy. V prvním pololetí tohoto školního roku jsem měla slušné vyhlídky na vyznamenání, ale na konci podzimu se můj psychický stav rapidně zhoršil (vlastně to má trvání doteď, i když v poslední době to jde, snad díky psychoterapii, nahoru) a s ním také mé výsledky ve škole. To by sice mělo být to nejmenší, ale vzhledem k tomu, že mám před maturitou a přijímačkami na VŠ, je to pro mě velmi důležité. Snad kvůli svému psychickému stavu jsem se vzdala svého dlouhodobého cíle studovat na právnické fakultě, protože NSZ jsem absolutně nezvládala. Dalším problémem je narůstající absence ve škole (a následně hrozící komisionální zkoušky), jelikož některé dny skutečně ani nemohu vstát z postele. Problémy se spánkem jsou také na "nočním" pořádku. A k rodinným vztahům.. Žiji jen s otcem, který mé změny nálad a deprese absolutně nechápal a poté mou diagnózu jaksi nebyl ochoten akceptovat. Nyní je vše dobré a on se velmi snaží mě podporovat a pomáhat mi, ale vidím, jak těžké to pro něj je, chápat, co se to se mnou děje. Jak je unavený, smutný, snad zklamaný. Obecně mezilidské vztahy tímto velmi trpí. Většina přátel, či vůbec lidí kolem mě, pro mé stavy pochopení nemá a já se jim vlastně nemohu divit. Sama to se sebou občas nemohu vydržet. :)

Dobrou zprávou je, že deprese se dá řešit (léčit, chcete-li). Já osobně se chystám na návštěvu psychiatra, který rozhodne, zda budu užívat antidepresiva (kterým bych se já, v mé současné situaci, nebránila). Možností jsou však také různé druhy psychoterapie. Dle mého názoru je člověk schopen deprese řešit i sám, pokud má na to dostatek energie a času. Udělat změnu ve svém životě, vyškrtnout z něj věci, které ho srážejí na dno. Nějakým způsobem se rozptýlit, obklopovat se příjemnými věcmi i lidmi. Pokud na to sílu nemá (jako já), pak je nutné vyhledat pomoc. Z mé zkušenosti z tumblru vyplývá, že většina oněch dívek se bála o svých problémech někomu říct (zda byly či nebyly smyšlené jde nyní stranou) a věřím, že toto může dělat problém mnoha lidem. Důležité je se nebát, nestydět se za své problémy. Dalším problémem může být strach z pravdy. V tomto případě je však pravda mnohokrát lepší, než pouhé domněnky. Po zjištění pravdy s ní totiž můžete něco dělat. Pokud si jen myslíte a domníváte se, že je s vámi něco v nepořádku a že ty nálady a pocity třeba nejsou úplně normální.. možná ztrácíte čas a necháváte depresi vkrádat se vám hlouběji a hlouběji do života a najednou BUM! a je z toho HPO, jako v mém případě. Na konec jeden takový fakt na uklidnění - psychologové i psychiatři mají plné ordinace, lidí s psychickými problémy je tedy skutečně neuvěřitelné množství. Ano, já vím, je to spíše smutné.. Ale co tím chci říci je, že v tom nejste sami! :)

Snad můj článek někomu pomůže, nebo alespoň někoho zaujme či podá nové informace.. Ačkoliv "deprese" je tak profláklé téma, že o tom pochybuji. Snad má osobní zkušenost může být pro čtenáře zajímavá.

Všem lidem, kteří se s depresí potýkají, přeji mnoho sil a úspěchů. Věřím, že jednou nám všem bude líp.

~Detty

O mé nezodpovědnosti.

4. března 2013 v 21:48 | ~Detty |  O všem a ničem.
Jeden by neřekl, co dokáže sluníčko a příjemně strávený den, či spíše odpoledne. I když dnes to ani v té škole nebylo k zahození.. Stále se cítím dobře, ačkoliv jsem v noci téměř nespala. Došly mi léky na astma a tak teď již pár dní žiji v nekonečném astmatickém záchvatu.

Kdybych žila v pohádce, jmenovala bych se zajisté Odette the Irresponsible. Projevuje se to mimo jiné mým věčným chozením pozdě. Nejen do školy, ale kamkoliv. Když jsem se pokoušela brigádničit na farmářských trzích a domluvila jsem si první pracovní den, měla jsem být v půl osmé na Jiřáku. V osmprobudil telefonát od šéfové, která se omlouvala, že má zpoždění. Když jsem jí odvětila, že mám také menší zpoždění, byla vážně nadšená. Když jsem na místo dorazila o hodinu a půl později, než bylo domluveno, lítaly jí blesky z očí. Když jsem šla brigádničit podruhé, také jsem přijela pozdě a ještě se zvládla ztratit. Poté už mě z nějakého důvodu nekontaktovala. Hmm.

Do školy chodím pozdě také prakticky každý den, a když ne, tak vybíhám schody a se skučením předbíhám do třídy vcházejícího profesora. Jediné mé štěstí je, že naší třídní profesorce by náleželo přízvisko Even More Irresponsible. Sama má ve všem takový zmatek, že na počítání pozdních příchodů jí nezbývá čas. Nebo se jí prostě nechce.

A další část mé nezodpovědnosti tedy spočívá v neřešení věcí, nebo spíše jejich odkládání (á, na scénu přichází oblíbené slovo - prokrastinace), dokud mě nějak - velmi - negativně neovlivňují. Dochází mi léky? To počká. Nemůžu dýchat? A sakra. Několik nocí nemůžu spát? To musím ihned řešit, pročjsemtonechalažnateď?!? (Příště se to nestane! háhá). K doktorce jsem se objednávala na poslední návštěvě před několika měsíci a termín jsem si nikam nezapsala. Díky bohu se mi ho podařilo nějakým způsobem udržet v hlavě a dnes mi ho po telefonu potvrdili - objednaná jsem na zítra ráno. Tak ještě jedna bezesná noc a mám zase na pár měsíců klid.

Špatnou a nezodpovědnou věcí, které se často a ráda dopouštím, je kouření. Jsem (a toto jsem si přiznala nedávno) závislá na nikotinu a každému je jasné, že s astmatem to dohromady nejde. Navíc mám vrozenou nedomykavost chlopně, což u mě naštěstí není nic vážného a často to zapomínám doktorům zmínit. Když jim to mezi řečí říkám při některé z dalších návštěv, většinou vyděšeně koukají a ťukají novou informaci do počítače, ale u mě opravdu o nic nejde. Na kardiologii se stále (no, jednou za 2 roky na preventivní prohlídce) diví, jak jsem se k nim vůbec dostala. Dříve jsem také často a ráda kouřila marihuanu (a také teprve nedávno jsem si přiznala, že to bylo skutečně často a že jsem s tím možná měla problém.. ale o tom jindy) a byla jsem proslulá kombinací - v jedné ruce joint, ve druhé inhalátor.

Pravdou zůstává, že kouřím ráda, ne snad, že bych si přišla drsná (z toho už jsem, doufám, vyrostla), vím, že je to hloupý zlozvyk (stejně jako mé věčné kousání nehtů - blééé), ale je fajn třeba při učení do noci (častý výsledek mé prokrastinace) na chvíli vypnout, vylézt na balkón a strávit pár ničím nerušených chvil s kamarádkou cigaretou. Při návštěvě hospod a kaváren jsem zvyklá mít cigaretu v ruce a divoce gestikulovat. Pak tu máme čekání na tramvaj, vztek, smutek, nudu... No, asi jste to už slyšeli. Přestat kouřit bych chtěla, ale v blízké budoucnosti to v plánu nemám.

O mé nezodpovědnosti by se dalo mluvit hodiny a hodiny, například teď přede mnou leží - konečně - vytištěná a svázaná seminární práce, která měla být odevzdaná ve čtvrtek. Vzhledem k tomu, že tento článek měl být původně úplně o něčem jiném, to k tomuto tématu zatím stačí. :)

Krásný zbytek večera (či dne).

~Detty

O hezkém dni, mně a mém blogu.

3. března 2013 v 21:28 | ~Detty |  O všem a ničem.
Po dlouhé době jsem se dočkala fajn dne:
  • Vyspala jsem se.
  • Dopsala jsem seminární práci.
  • Začala jsem číst Obsluhoval jsem anglického krále - konečně mám pocit, že se nějak chystám na maturitu. A hlavně jsem zase začala číst, na což jsem se chystala dost dlouho.
  • Zvládla jsem cvičit i nejíst zbytečnosti. (Většinou sním na co přijdu a pak v panice cvičím :)).
  • S tátou to dnes bylo fajn, měli jsme spolu oběd i večeři a vymýšleli jsme přestavbu nábytku v bytě.
  • Vydrhla jsem zažraný fleky z umyvadla, co mě tam už alespoň rok iritovaly. :)
  • Cítím se dobře.
Teď jen, aby mi to vydrželo. V to už ani nedoufám a tak si prostě užívám tenhle fajn den. Jsem ráda, že si konečně něco píšu na blog. Vždy mi dělalo dobře vypsat se z pocitů, myšlenek, nebo se jen podělit se světem o svou dobrou náladu. V poslední době se toho v mém životě událo tolik, že mám pocit, že je zase o čem psát. A tak to tu plánuji vyventilovat v mém oblíbeném plášti internetové anonymity. :)

Název blogu Nahoru, dolů vyjadřuje mé nálady, které se posledních pár měsíců, či spíše let, ocitly na horské dráze. Teprve nedávno jsem zjistila, že to má důvod. Na jednu stranu mě to vyděsilo, na druhou stranu jsem za to ráda. Jakkoliv je pro mě těžké přijmout pravdu, je to vždy lepší, než žít v nevědomosti. (A pokud pravdy nějakým způsobem nedosáhnu, vymyslím si ji sama a věřím jí. :))

Zkrátka - mám hraniční poruchu osobnosti (a pokud nevíte, o co se jedná, zkopírovat to do googlu určitě zvládnete. Já sem žádné definice z wikipedie kopírovat nebudu.) Není to se mnou úplně špatné, ale úplně dobré také ne a od toho se nejspíš bude odvíjet můj blog. Není lehké najít někoho, s kým o svých problémech (a bohužel je jich víc, než tenhle) mohu mluvit, mé "přátele" to buď otravuje, nebo to nechápou, nebo mám já pocit, že je otravuji, nebo že to nechápou (no a jsme u těch mých "pravd"). Ano, navštěvuji sice psycholožku (opravdu jsem k této diagnóze nedospěla sama, jako 90% holek např. na tumblru, ze kterého jsem nedávno, znechucená, odešla) ale ne, nestačí mi mluvit o tom jednou za 2 týdny.

Proto volím nenásilnou formu blogu - kdo bude chtít, ten si to přečte a třeba na něco z toho, co píšu, zareaguje. :) Třeba někdo bude hledat někoho s podobnými pocity, či problémy. A já budu spokojená, že jsem si utřídila myšlenky. Každopádně své potenciální čtenáře vítám a doufám, že se vám tu bude líbit.

~Detty