Duben 2013

Stín

11. dubna 2013 v 21:27 | ~Detty |  O všem a ničem.
pozn. Tento text jsem již uveřejnila na jiném webu, před několika měsíci, ale chci ho mít i zde.

Hledím ven do mlhavého počasí skrz závoj plný iluzí - nebo snad reality? Hučí mi v uších z množství lidí v ulicích, množství myšlenek v jejich hlavách a množství pocitů a nenaplněných tužeb mě samotné. Vzpomínám. Slyším křik, výčitky a omluvy, cítím bolest, lásku, hněv, ale žádné odpuštění. Proč jste tu? Nechci s tím mít nic společného. Krčí se v rohu postele a přeje si, aby tam nebylo. Mé osmileté já. Slyším slova, kterým nerozumím a pár let na ně nemyslím, dokud nezjistím jejich význam. Dalších pár let trvá, než si uvědomím, co všechny ty věci znamenaly. Každá z těch chvil se mi vryla do paměti a nyní se ke mně vrací. Po špičkách, nenápadně, jako tajný špion, kterým jsem vždy chtěla být. Pronásleduje mě jako stín. Vkrádá se mi do mysli a vítězí v bojích nad šťastnými myšlenkami. Kde jsou? Byly tu vůbec nějaké? Proč se tak snadno vzdaly?
Hledíš na mě skrze mříže a já zase na tebe, spoutaná vzpomínkami. Mezi námi je propast a my plýtváme veškerou naší energií ve snaze postavit lanový most přes ni, ale ten je stále příliš slabý. Nebo je to naše víra? Bojíme se udělat první krok, vstoupit na něj bez pochybností a strachu. A když už se vydáme na druhou stranu, zastaví nás něco jiného. Dálka. Ta propast je příliš široká. Hledíme na druhou stranu, ale vidíme jen tmu. Žádný cíl. Jsme si tak vzdáleny, fyzicky, ano, ale duševně? Na to nejsem zvyklá. Vždy jsi tu pro mě byla, mami, tak co se stalo?
Sednout do auta a jet hodinu po D1, na 66. kilometru si dát sváču u Mekáče, projet Ledeč, Světlou a několik desítek vesniček, které si nikdy nezapamatuji. Zaparkovat, jít 150 metrů, zazvonit a čekat. Občanské průkazy a navštívenku prosím, zde máte klíček od skříňky, hlavně si neberte žádné telefony, žádné jídlo, žádné žvýkačky, peníze si nechte v kapse. Píp píp. Zkuste si sundat pásek. Píp. Musíte si sundat i boty. Tady, přejděte po té podložce, ať nechodíte bosa. Ano, v pořádku, běžte dál a počkejte tamhle, u zelených dveří. Ahoj, mami.
Kdo by to byl řekl, jak rychle utečou 3 nebo 5 hodin. Ještě rychleji utíkají ty 4 týdny mezi nimi. Život mi protéká mezi prsty. Kdo jsem? Kým chci být? Před 10 lety jsem si byla vším tolik jistá. Teď nemám jistotu žádnou. Pouze pochybnosti. A přitom je zde tolik rozhodnutí, která musím učinit. Proč teď? Nejsem připravená. Chci se vrátit o 5, 10, 15 let zpátky. O 20 let? Možná, že by všechno bylo jinak.
Prožívám jedno zklamání za druhým, raduji se z maličkostí, ale to nestačí. A k tomu stále to hučení v hlavě. Vzdaluji se od světa. Závoj iluzí obepíná celé mé bytí. Žít v iluzi. To je má jistota. Protože kterákoliv iluze je lepší, než realita, jakou znám. Ta realita, kterou již rozeznávám pouze z části. Rozeznávám postavy. Co jsou zač? Rodina? Možná. Přátelé? Nikdo takový. Jsou to stíny mých myšlenek a snů, stíny mého strachu a tamhle rozeznávám náznak stínu radosti. Ano, stín mých šťastných myšlenek. Je však obklíčen ostatními. Krčí se v rohu, stejně jako já kdysi. Nemá sílu ani motivaci se bránit, postavit se a bojovat. Je to stín mě samotné.

Čeho se nemůžu dočkat?

11. dubna 2013 v 20:59 | ~Detty |  O všem a ničem.
S pocitem nedočkavosti se dokážu ztotožnit velice jednoduše. Jsem nedočkavá. Netrpělivá. Nervózní. A věcí, kterých se nemohu dočkat, je mnoho. Některé jsou na dosah ruky, některé mohu očekávat až ve vzdálené budoucnosti. Pro některé budu muset tvrdě dřít. Ale věřím, že jednou se jich dočkám a pak budu konečně spokojená. ....Nebo je nahradí jiné, jednodušší a nudnější cíle, se kterými se také spokojím, jak se znám. -_-;

Věci, kterých se nemohu dočkat:
  • návratu matky z pobytu ve vězení
  • úspěšného složení maturitní zkoušky
  • přijetí na VŠ, kterou jsem si vybrala
  • vyléčení se z toho otravného zánětu dutin
  • dlouhých vlasů
  • mé postavy, až budu mít o 10 kg méně
  • zjištění, zda můj milostný objekt opětuje mou náklonnost
  • až budu mít přečtené všechny knihy, které mě zajímají
  • až budu umět všechny jazyky, které umět chci
  • až nebudu muset vídat stejný kyselý ksichty každý den ve třídě, kde mě nikdo nemá rád
  • až si budu moci vybírat, s kým se bavit a s kým ne
  • až budu psychicky v pohodě
  • až budu konečně jednou s partnerem, kterého si zasloužím (a kterého tentokrát neodeženu, protože v té době už bude splněn můj cíl "být psychicky v pohodě")
  • až budu mít možnost začít znova.
~Detty

O středečním sezení a mém momentálním rozpoložení.

11. dubna 2013 v 20:40 | ~Detty |  O všem a ničem.
Včera jsem byla, jako každou lichou středu, na sezení u psycholožky. Posledních pár týdnů se toho hodně stalo, hodně se toho dějě, maturita se blíží a já nic nestíhám (proto jsem také nic nepsala na blog) a tak se to samozřejmě projevilo na mém psychickém stavu. Z mých úst na sezení vycházela slova, nad kterými jsem vzápětí sama kroutila hlavou a nervózně jsem se jim smála, i když vtipné na nich vskutku nebylo nic.

Mimo jiné se mi vrátily (opustily mě vůbec někdy?) myšlenky na sebevraždu. Abych to uvedla na pravou míru, mé myšlenky se upínají především k pokusu o sebevraždu, ne ke smrti. S narůstajícím stresem, zoufalstvím a bezmocí mi to stále více připadá jako ideální řešení mých problémů (no jo, ha-ha *kroutí hlavou*). Nechat se na pár měsíců někam zavřít, do klidu. Problémy nechat za zdmi psychiatrické léčebny stejně jako maturitu.. Také bych na sebe samozřejmě upoutala pozornost a všichni by mě litovali. "Ta divná" by se stala dívkou, která má prostě moc problémů, kterým doteď nikdo nevěnoval pozornost. "Ta nudná, co si hraje na dospělou" by se stala zodpovědnou mladou ženou, která se (ne z vlastní vůle) již několik let stará o domácnost a každý měsíc navštěvuje svou matku ve vězení. "Ta ošklivá, co se s nikým nebaví" by se stala tou, která nepřemýšlí o ničem jiném, než co si o ní lidé myslí a říkají a jak by se mohla změnit, stát se hezkou, štíhlou, oblíbenou... Všechny mé problémy by vypluly na povrch. A nebo ne?

Musím se pousmát nad tím, jaký blázen se ze mě stal. O to víc mě pobavilo, když mi dnes má psycholožka volala, aby mi řekla, že mi u jednoho psychiatra domluvila, aby mě přijal přednostně (kdokoliv, koho jsem zatím kontaktovala mi sdělil, že mě vezmě nejdřív za 2 měsíce). Nejdřív mě potěšilo, že na to myslí a že mi to zařídila, ale potom jsem začala přemýšlet - vážně jsem působila až tak šíleně, že mám doktora navštívit co nejdříve? Když tak nad tím přemýšlím, asi ano.

Ať je to jak chce, jsem za to ráda. Ostatně jsem si včera nadávala, že kdybych se k psychiatrovi objednala před 2 měsíci, mohla jsem na tom teď být daleko lépe. Zítra po škole tam zavolám a objednám se.

A na konec něco pozitivního:
  1. Dnes jsem si vyzvedla hotové nové brýle, konečně. Cítím se trochu sebevědoměji. Normálně nosím čočky, ale už pár týdnů se snažím si zaléčit zánět dutin, ze kterého se mi rozjel krásný zánět spojivek a proto čočky = no no. A mé staré brýle byly děsivé.
  2. Včera jsem s paní psycholožkou chvíli řešila stres z dnešního zkoušení. Zeptala se mě, jestli bych to panu profesorovi nechtěla natřít. Rozpačitě jsem přikývla, ale moc jsem v to nedoufala. A přece, ze zkoušení jsem dostala 2+. :) (Hrozivé křeče v břiše při psaní osnovy otázky těsně před zkoušením jsou vedlejší. :))
~Detty